Martin Palouš
Já jsem z tebe tumpachová Básně z let 1968–2018
Básnění a běsnění filozofa a diplomata, Martina Palouše, pro zasvěcené též Martina Algyho, dvorního textaře Mejly Hlavsy a kapely Půlnoc, které obsahuje tato miniaturní sbírečka, naznačuje možnost, že poezii se lze věnovat nejen k dosažení nějakých básnických výšin, ale především z radosti.
- grafická úprava a sazba: ateliér Marná sláva (Pavel Hájek)
- ilustrace: Antonín Střížek – sérigrafie (předsádky, značka, frontispis, 10 ilustrací)
- font: Waldbaum
- předmluva: Jáchym Topol
- jazyková redakce: Eva Lorencová
- papír: Munken Polar 150gr
- tisk: Indigoprint
- vazba: Ateliér Krupka, včetně vlastního ručně čerpaného papíru
- mimo edice
- náklad: 70 kusů (včetně deseti autorských)
Nezáleží příliš na tom, zda je na některých „kouscích“, jak své básně nazývá sám autor, patrné jeho filosofické školení; zda v nich lze uslyšet nějaké literární ozvuky či zda jsou snad pouhým živočišným výdechem. Na „nekonečnou sláň“, či do „nadlunární krajiny“ Palouš vede svého čtenáře s vtipem a švihem a nabízí mu vnímat svět jako místo spíše úžasné než úděsné.
Jeho soubor patnácti básní, za které vděčí múze, jež prý byla, a stále asi zůstává, z jeho básnické tvorby tumpachová, a které vydestiloval za dlouhých padesát let svého života – od svých osmnácti do osmašedesáti - se přirozeně vřazuje do již kanonizovaného proudu českého undergroundu, pro který se činnost básnění stala rituálem srozumění a sebezáchovného spřeženectví v nepřátelském světě plném cynismu či naopak svatouškovského pokrytectví.
Povzdechy z latríny, básně vypravené na počest ctihodných účastníků svatojánských výletů i zamilované verše vyvolávající ruměnec nejen na tvářích básníka či halekačka o Lilly… toto všechno v jednom kadlubu, včetně dedikací, které patří ke tkáni Paloušova básnění a naznačují mantinely i otevřenost jeho privátního světa, nacházejí své kmotry právě v undergroundu.
A jakpak by ne, vždyť dřív než filosof Palouš a básník Algy vyrazil coby diplomat do širého světa, musel nasávat poezii v jednom ze středobodů undergroundového života. Ona třeskutá, ale současně plná osmdesátá léta minulého století let totiž prožil v Jéčku, na dobré adrese Ječná 7, kam se přiženil a kde se osobně spřáhl s kdekým, kdo s ním toto pražské podzemí spoluobývali. A tak se tu v jeho verších vedle přiznaného Pavla Zajíčka zajisté šklíbí i Fanda Pánek, v magorovsky neotesaném a niterném rýmu, „Tak jim to všechno odpust Pane, ať nespálí je jednou plamen!“ zase trčí Jirous a v břeskné i rezignované básni Anamnéza složené v Miami na Floridě, kde Palouš nyní působí, lze snad vycítit starého šamana Egona Bondyho....
Sbírečka, vytvořená píše z radosti ze setkávání, než z ohledávání zmaru míjení a ztrát, poskládaná a vypravená pro přátele, tedy letí do světa.
Předmluva Jáchyma Topola: A hoře zanech Pandoře...
